Dnes se vrátím do křehkých, ale stále živých vzpomínek na moje dětské a dívčí roky. Jak k tomu přišlo, že jsem se stala „stanoholičkou“?
Historie mé lásky k „čundru“ začala, když jsem měla asi šest let. Vzpomínky se mi bohužel zachovaly pouze útržkovité, ale ty, které se neztratily v černé díře mé mysli, jsou takové skutečné, ba přímo hmatatelné, že se korzují před mým vnitřním zrakem jako figury na pražském orloji.
Na mou velkou radost nás otec v jedno léto přibalil do svého turistického batohu a pustili jsme se směr Muránska planina. Kromě nás i další lidé – otci kolegové a kolegyně. Atmosféru na louce, kterou jsme si vyhlédli, bych popsala jako mimořádně přátelskou a uvolněnou. Byla nás tam pestrá snůškou různých věkových skupin a životních osudů. Vzpomínám si, že někdo, kdo tam vymýšlel program, jednou zorganizoval karneval. Máma mě ustrojila za červenou malinu a světe div se, i přesto, že součástí mého kostýmu bylo několik červených balónů, zůstávala jsem nohama pevně na zemi a ani trochu jsem se nevznášala jako při levitaci. Zda jsem vyhrála cenu za nejkrásnější masku netuším, ale velmi silný dojem ve mně zanechalo, když jsem dostala příležitost přednést dlouhý text o Jankovi polínka, který jsem věděla odrecitovat nazpaměť, hoc by mě i vzbudili o půl noci uprostřed nejhlubšího snu. Pamatuji se, že mi šikovný řezbář, který také patřil k osazenstvu stanujúcich, vyřezal ze dřeva vařečku a moje máma z ní nějak šikovně udělala improvizovaného Janka polínka. Svých pár minut slávy jsem si užila i ve chvíli, kdy mi za úspěšný výšlap na Muránska hrad udělili ocenění v podobě jednotky vyřezané ze dřeva. Cítila jsem se asi jako Usain Bolt, když poprvé překonal světový rekord.
V pubertě jsem se k stanování vrátila. Přihlásila jsem se do organizace YMCA a v rámci ní se stala členkou oddílu Eldorado. Pokud jsem v životě byla skutečně šťastná a sršela jsem dobrou náladou a optimismem, tak právě v tomto čase, kdy jsme spali „pod širákem“, drolily se nepohodlných tvrdých Příčná ve stanech s podsadou a zahřívaly se ve spacácích jedině tak pomocí vlastního vytápění, které vzniklo jako vedlejší produkt trávení improvizované večeře. Tyto časy plné slz smíchu a humoru! Byli jsme skvělá parta a pamatuji si, že kluci se jen předháněli, kdo vyprodukuje vtipnější hlášku. Ze společných akcí jsem chodila vysmál jako lečo a po několik následujících dní jsem bojovala s úpornou svalovicí svalových skupin, které se aktivují při upřímném smíchu, ba přímo Huronské řehtat. Cítila jsem se, jako bych byla pod vlivem nějaké omamné drogy, která měla nehmotnou a nedefinovatelnou podobu. Jen tak vyplnila prostor a opájela každého, kdo byl v naší blízkosti. Mám v živé paměti hru, kterou jsme hrávali. Měla příznačný název „Kočička“ a šlo v ní o to, aby si člověk, který „kočičku“ znázorňoval, vybral jednu „oběť“, kterou měl rozesmát akusticko-mimicko-pohybovým ztvárněním kočky. Pokud se „oběť“ zasmála, kočičkou byla ona. Někteří jedinci byli v rozosmievaní neskuteční, protože se angažovali s takovou vehemencí a zánětům, že i zombie by se popraskané smíchy, kdyby je viděla a slyšela! Když jsme jeli stanovat někde mimo hlavního města, po večerech jsme zvykli u táboráku vyzpěvovat na lesy a na hory ostošest, až nám hrdla chripeli a prsty na rukou nabývaly rozpraskaný vzhled od tolika usilovného stlačování kytarových strun. Já osobně jsem sice nehrála, ale svým šakal vytím jsem také přispěla v hojné míře. Pod heslem – falešně, ale s citem – jsem napomohla minimálně tomu, že jsem odplašila všech potenciálních zvědavých návštěvníků živočišné říše a zejména těch funiacich štetináčov, což ryjú kádě chodí.
Teď už jsem na stanovačke „stará“. Mám příliš ráda své pohodlí v podobě speciální stravy, měkké postele a sprchy. Vím však, že moje vzpomínky na stanování nikdy nevyblednou a budou mě naplňovat radostí a optimismem po zbytek mého života. Tak tedy stanování zdar!
