Dávno po SK necestují za relaxací. Dobrovolně jdu jen na houby. Služby domácího cestovního ruchu znám důvěrně dobře. Je to o lidech a těch pár výjimek kolosem fušeřina nepohne. Tento rok jsem s tím musel nějak přechytračit.
Dovolenou na SK si nemohu ani dovolit. Řecko, Itálie, Rumunsko, Slovinsko, Rakousko vyjde o dost méně. Zažil jsem pouze jednu horší destinaci – Polsko. Těžko to definovat, ale první co chci od dovolené, je odpočinek od středoevropské mentality.
Tento rok jsem musel. Chtělo to taktiku a nápad. Změnil jsem postoj, postavil jsem se k tomu čelem a kreativní. Vzít to celé jako safari někde v Africe zafungovalo. Z trápení se stal zážitek. Vše je o nastavení. Ještěže z mého partnera vyrostl podobný Indiana Jones jako jsem já.
S cestovkou jsme jeli pouze jednou – do Paříže. I to jen proto, aby Eugen zažil klasickou autobusovou spoznávačku. Nezažil a už ani nezažije. Bylo to komplet zklamání i pro mě. Aroma, kterou to mělo na starých, neklímovaných a přeplněných Karosa v 90tkach, je navždy mrtvá.
Na SK řešíme ubytko pouze v zimě. Občas přímo na místě. Na Liptov jsme se vybrali vysloveně na auto trip. V létě spíme většinou v autě, jen pro jistotu máme rezervu – stan. Tento rok jsem našel ve sklepě starý gumotexový kajak – můj ročník (’82). Stačilo půl kila lepidla a na zkušební plavbě na Sĺňava jsme ho mohli pokřtít. Jméno vymyslel domorodý rybář, když na nás vyhukoval z břehu „makejte vy po.ebané bukvice“. Po tomto mysteriózním zážitku jsme k Bukvičáku přikoupili dva páry nových vesel.
Byl září, čekali jsme dokud skončí prázdniny. Mise byla jasná – vyvenčit Bukvičáka na Liptovské Mare, udělat na něm zářez, vyběhnout někam do lesa, přežít tři – čtyři dny na Liptově bez psychické nebo fyzické újmy. Už v první den se safari zhmotnilo, když jsme zjistili, že kreditka nám je na Liptově dobrá pouze na natírání másla na rohlík. Velké doporučení – hotovost.
Jasným cílem byla Mara. Jako děcko si pamatuji, že jsme tam chodili z Hrádku. Němci nás o 7mej ráno natáčely na VHSku v ledové vodě. Doba pokročila, ale ne dost. Nebo ne na Liptově. Mara a celý Liptov popírá čas i globální oteplování. Pamatoval jsem si i to, že jsme při našich objevných výpravách objevili cedulku „nuda pláž“. Neřešili jsme to. Překvapilo mě, že na Liptovské Mare je jedna z možná 5ti oficiálních pláží, kde nemusí člověk nosit mokrý hadr tam, kde by si ji jinak nikdy nedal. Jsme nudisté se zdravotních důvodů při každé příležitosti, tak jsme to využili. Rozbalili jsme deku, zkusili vodu, nakousli pivo. Bukvičák zůstal v autě, byl v plánu až někdy v další den. V pátek po obědě bylo lidí málo. Tam párek, tam rodina s decka, tam paní v letech s manželem. Za námi opodál partie trnavských „ultras“ vyhukujúca po druhém pivu somariny, že by jeden nevěřil, kdyby nežil v Trnavě. Naproti dálnice. Atmo-rytmo, kolorit írečitý – jako doma na zahradě. Naštěstí se na vodě objevil padleboard s domorodcům v růžových bermudách. Tento romantik balil svou Lívia tím, že směrem na pláž vyhukoval něco o „vy.ebaných bu.erantoch“. Zemitý místní folklór má zřejmě rozběhnout zdejší turistický ruch. No děkuji. Bylo mi smutno za všech kolem.
Slunce se sklouzly nad korunu přehrady a a po takovém přivítání nám vytrávilo. Liptovský Mikuláš si z dětství pamatuji pouze mlhavě. Asi jsem zjistil proč. Pro nic. V páteční večer jsme nasáli atmosféru tří ulic a dvou téměř liduprázdných námestíčok okořeněných hukotem od Premiér Revival Bandu z místního pubu. Pěkné, zrekonstruované to tam mají. Neurazí, nenadchne, stejně jako Liberty Café. Skončili jsme v Liptovském bistru. Zaujal nás multikulti název, kamarádovo doporučení a nejdéle otváračky. Milá obsluha nás s polskou srdečností usadila na terase za čerstvě vydezinfikován stůl. Jídlo docela v pohodě. To bylo naposledy, co jsme platili kartou.
Další nápad byl strávit noc na Kalameny. Za Liptovskou Teplou je vrt do země, kolem něj je „přírodní spa“ – díra plná Sutra a štěrku. Nuže, my z jihu jsme zvyklí na alespoň + 5 stupňů. Finta byla najít místo, kde trčel z vody pouze nos a dala se odložit na břeh láhev. Venku kosa a představení v podání Poláků ve stylu flower-power. Svíčky, vánoční girlandy, známá bylinná aroma a něco jako zpěv. Ukončili jsme to dotrasením se do auta a přísahou, že už nikdy víc. Co se dělo kolem auta v noci zůstane navždy pouze v údolí. Poláci stavěli stan. Asi tři hodiny. Ráno jsme je našli ležet na něm, ještě žili. Vzbudila nás místní pracovnice obecního úřadu slovy „ku.va stará prašivá“.
Patřily kolegovi, který odmítl zaplatit „parkovné“ 3 eura na neoznačeném parkovišti a ufrnkol. Uhranutí nebo prokletí si nemůžeme dovolit, proto jsme raději zaplatili. Vyplatilo se, dostali jsme slevu za to, že jsme si byli ochotni poslechnout si jako paní dá „jeho“ ŠPZtku rychtáři a on ho už „řešila“. Tímto jí posíláme milión polibků, nikdy na ni nezapomeneme.
